Francouzské vlaky TGV o rychlosti 357 mph byly mnohem rychlejší než jejich dodávky TGV






Francouzská vysokorychlostní železniční síť TGV je dodnes jednou z nejlepších v Evropě. Vstup do služby v roce 1981, originál Vlak à Grande Vitesse byla tak rychlá, že vyžadovala vynález bezdrátové signalizace v kabině, a má téměř dokonalou bezpečnost. Přesvědčit veřejnost, aby na něm místo létání jezdila, však vyžadovala mnohem pomalejší vozidla: Řada dodávek Renault přestavěná tak, aby vypadala jako lokomotiva a jela rychlostí jízdního kola.

Tyto dodávkové vozy byly uvedeny do provozu francouzskou národní železniční sítí SNCF v roce 1981 podle maďarského Totalcar. Měli se zúčastnit roku 1981 Tour de France karavan, v podstatě přehlídka sponzorských vozidel, která projíždějí před koly (často házejí zadarmo, když jedou). S první linkou TGV Sud-Est SNCF, která byla otevřena toho podzimu, se pokusila přivést svůj nový vlak do tváří lidí. Nebo alespoň něco, co tak vypadalo.

Společnost SNCF se obrátila na Durisotti, jednoho z největších výrobců užitkových vozidel ve Francii, aby přeměnil kvarteto dodávek Renault Master na lokomotivy. Řekněte to pětkrát rychle. Jaké specifikace dodávky nebyly zaznamenány, ale byly to standardní euro z 80. let: pohon předních kol s pětistupňovou manuální převodovkou a pravděpodobně čtyřválcové naftové motory. Měli zadní vyhlídkové plošiny jako klasické osobní vlaky a dokonce měli na sobě livrej skutečného TGV Sud-Est.

Kampaň byla evidentně stejně úspěšná jako vlaková trať, kterou propagovala, a pokračovala v návštěvách dalších, celosvětově méně významných cyklistických závodů. Ale provoz samotných dodávek nebyl příliš zábavný, jak si vzpomněl jeden strojvedoucí na francouzském vlakovém fóru Vlaky du Midi.

„První dva roky bylo velmi obtížné je používat ze dvou důvodů: Za prvé brzdový systém nebyl přizpůsoben požadavkům horských etap,“ napsal jezdec TGVan André Triana. „Druhým problémem byla instalace generátoru pro napájení zvukového systému ve vnitřní části kamionu, díky čemuž byl vzduch nedýchatelný pro personál umístěný na zadní plošině.“

Zdá se však, že fanoušci dodávky milovali, protože v roce 1988 SNCF následovalo jejich druhé kolo. Tentokrát byly po vzoru druhé generace TGV Atlantique vlakové soupravy a odrážely jejich modrošedé barvy. Byly postaveny jen dva z nich a není jich tolik dobových fotografií. Je však známo, že jsou uspořádány trochu jinak, přičemž jejich stěna na straně spolujezdce se složí a odhalí to, co v té době vypadalo jako propagační stánek – nebo možná stánek s koncesí.

I když se zdá, že to bylo naposledy, co SNCF postavila vlakovou dodávku, tato vozidla jsou široce zbožňována a mnoho společností vyrábí zmenšené modely upravených Renaultů. Není jasné, jaký osud potkal většinu dodávek (příspěvek Tumblr říká, že byly prodány), ale je známo, že alespoň jedna z dodávek Atlantique stále existuje. CarJager poznamenává, že jeden byl uveden na prodej za 25 000 EUR v roce 2016 a mohl se dostat do rukou livrejní služby, která ho pronajímá jako svatební vozidlo.

Jsem si jistý, že by taky uspořádali rozlučky se svobodou, pro případ, že by vaši kolegové pěniči chtěli řídit vlak na vyhlídkové plošině. Co sis myslel, že řeknu? Potkal jsem dost vlakových nadšenců, abych věděl, že jediné vlaky, které jezdí, jsou na kolejích.






Autorkou tohoto článku je: Redaktorka Karel Mašek
Zdrojem fotografií v tomto příspěvku je: pixabay.com a freepik.com

Zdroj: caranddriver.com